Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy Zenu

 

is.jpg


 


 

Pavouk

Tibetský příběh vypráví o studentovi meditace, který při meditaci ve svém pokoji věřil, že před sebou vidí klesat pavouka. Každý den se to hrozivé stvoření vracelo a zvětšovalo se. Tak polekaný student šel říct o svých rozpacích svému mistrovi. Řekl, že plánuje mít ve svém klínu umístěn nůž, aby mohl pavouka zabít, až se objeví. Mistr oponoval tomuto plánu. Místo toho mu navrhl, aby si k meditaci vzal křídu a když se pavouk objeví, aby mu udělal na břicho značku X. Pak ať se vrátí.Student se vrátil ke své meditaci. Když se pavouk objevil, vzdoroval tomu, aby ho napadl, a místo toho dělal to, co mu mistr navrhl. Když později šel mistrovi oznámit, co se stalo, učitel mu řekl, ať zvedne svou košili, a podíval se na jeho břicho. Tam bylo X.

 

Výcvik samuraje

     ... který se vydal za bájným mistrem Mijamotem Musašim s prosbou, aby ho mistr naučil pravé cestě meče. Mistr Musaši souhlasil. Když se samuraj stal jeho žákem, trávil všechen svůj čas štípáním a nošením dříví a nošením věder s vodou ze vzdáleného potoka, přesně tak, jak mu mistr nařídil. Dělal to každý den, celý měsíc, dva měsíce, rok, celé tři roky. Dnes by kterýkoli žák po týdnu, nebo dokonce po několika hodinách odešel pryč. Ale samuraj vytrval a během tohoto procesu posílil a zformoval své tělo. Přesto měl po třech letech již všeho dost a zeptal se mistra: „Jaký je tohle výcvik? Od svého příchodu k vám jsem se ani nedotkl meče. Celý čas trávím štípáním dříví a nošením vody. Kdy mě konečně zasvětíte do umění boje s mečem?“ „Dobrá,“ odvětil mistr. „Když si to přeješ, naučím tě teď pravé technice.“Potom svému žáku nařídil, aby šel do dódžó, kde musel každý den od rána do večera obcházet po vnějším okraji tatami, okolo celého sálu, aniž by udělal jediný chybný krok. Je to přesně ten druh chůze, kterému se učí v kendó, jedna noha je přímo před druhou, pak následuje přísun.Mistr samuraje učil, jak se koncentrovat na chůzi. Koncentrovat se na jedinou činnost, aby byla provedena naprosto bezvadně. Protože technické detaily, triky a chvaty jsou až druhořadé a následují za soustředěním. Je-li někdo dostatečně koncentrován, pak stačí pouze jediné gesto, jediný projev techniky. A tak samuraj obcházel kolem tatami celý rok. Po této době řekl svému mistru: „Jsem samuraj, mám dlouholeté zkušenosti v boji s mečem a setkal jsem se s mnoha jinými mistry kendó. Žádný z nich mě však neučil takovým způsobem, jakým to děláte vy. Naučte mě teď, prosím, pravé technice meče.“ „Velmi dobře,“ řekl mistr. „Následuj mě.“ A zavedl ho vysoko do hor, na místo, kde ležely přes strž kmeny stromů. Byla to hluboká, závrať vzbuzující propast. „Tady,“ řekl mistr, „přejdeš po těch kmenech na druhou stranu.“ Samuraje ani nenapadlo, co tím mistr může zamýšlet, když však pohlédl dolů, zarazil se a nemohl se přinutit k tomu, aby přes propast přešel. Najednou uslyšel za sebou nějaké ťukání, byl to zvuk slepecké hole. Slepec prošel kolem nich, aniž by jim věnoval jakoukoli pozornost, holí si vyťukával cestu před sebou a kráčel přímo přes propast. „Aha,“ uvažoval samuraj, „začínám tomu rozumět. Jestliže ten slepec mohl přejít přes propast, pak bych toho měl být také schopen.“A mistr dodal: „Celý rok jsi přecházel po okraji tatami, který je mnohem užší než tento kmen stromu, a tak teď musíš umět přejít i po něm.“ Samuraj pochopil a přešel na druhou stranu. Jeho učení bylo u konce: během tří let budoval silné tělo, během jednoho roku pak upevňoval sílu koncentrace na určitou činnost (chůzi) a nakonec čelil smrti na okraji propasti, a tak obdržel ucelený výcvik ducha a mysli.

 

Ale proč je duch nebo mysl tím nejdůležitějším?

T. D.: Protože ten v konečném důsledku rozhoduje.

V japonských bojových uměních odedávna jediný pohyb mohl znamenat smrt a to byl také důvod velké opatrnosti a soustředění se na pohyby předcházející útoku. Jediné tnutí, to je vše: jeden mrtvý, nebo i dva, pokud proběhly dva seky určitým způsobem. Vše se odehrálo v okamžiku. V takovém okamžiku mysl rozhoduje, technika a tělo následují. Ve všech moderních sportech existuje určitá přestávka, která však v bojových uměních není. Kdo čeká, dokonce i velmi krátce, je ztracen, jeho protivník získá výhodu. Mysl se musí neustále koncentrovat na celou situaci, připravena reagovat nebo jednat, proto je právě ona nejdůležitější.

Jak člověk volí techniku vhodnou k útoku?

T. D.: Neexistuje žádná volba. Přihodí se to nevědomě, automaticky, přirozeně. Nemůže zde být žádné myšlení, protože myšlení vyžaduje určitý čas, což by znamenalo chybu. Aby mohlo dojít ke správnému pohybu, musí existovat stálé, totálně bdělé vědomí celé situace. Toto vědomí samo zvolí správný úder, techniku a tělo ji vykoná, to je vše.

Například v kendó existuje taktika zvaná debana waza: je nutné zaútočit dříve, než to učiní protivník, udeřit dříve než on. Pro tuto techniku je jistě velmi důležitá intuice.

T. D.: Ta je důležitá a podstatná vždy. Pokud na tebe protivník vede úder, který jsi neočekával, pak musíš mít intuici, abys jej kryl, vědomí, aby ses dostal z nebezpečné situace, zachránil se – vědomí, které spustí správnou reakci těla a naučenou techniku. Jestli však potřebuješ čas k přemýšlení: „Musím použít tu či onu techniku,“ budeš právě v tomto okamžiku zasažen. Intuice spouští tělesnou reakci a techniku. Tělo a vědomí jsou sjednocené, myslíš celým tělem, celé tvé já je v této reakci účastno.

 Z tohoto důvodu je tak obtížné vymezit nějaké pořadí důležitosti mezi šin, waza a tai – myslí, technikou a tělem. Ty musí být sjednocené, nikoli oddělené. Dokonalá jednota těchto prvků vytváří správnou akci. Naprostá jednota. Mezi všemi japonskými bojovými uměními bylo vždy považováno za nejušlechtilejší kendó, cesta meče, „protože vyžaduje to nejvyšší možné sjednocení všech tří elementů, intuitivního vědomí, těla a techniky“.

Na celém světě cvičí 12 milionů lidí kendó, 6 milionů džúdó, 5 milionů karate, 1 milion aikidó, 200 tisíc kjúdó (lukostřelbu)…

T. D.: V každém bojovém umění je podstatná jednota mysli, těla a techniky. Je chybou přemýšlet předtím, než udeříš. Musíš uchopit suki, příležitost. Příležitost je nejdůležitější, ale myšlením ji nelze vytvořit. Pouze vědomí může uchopit příležitost k akci, prázdný prostor, v němž je třeba jednat.

 Prázdný prostor… 

T. D.: Tato příležitost odpovídá jednání. Příležitost pro útok. Porozumění slabosti. Intuicí, a to je nejdůležitější bod, musí člověk získat výhodu v okamžiku, když protivník vdechuje, vykazuje svůj slabý bod.

Kdo při útoku vdechuje, protivník, nebo já?

T. D.: Vdechuje protivník. Ty sám musíš při útoku vydechovat. V karate může být nebezpečný úder obdržený při nádechu, ale nikoli tehdy, když se vydechuje. Takže se musíš chopit příležitosti, když protivník vdechuje, protože odkrývá slabinu, svůj prázdný prostor. A to je příležitost k jednání.

 Proč?

 Příležitost se naskytne vždy, kdy ten druhý vdechuje, protože se jeho tělo stává „lehčím“, ztrácí schopnost koncentrace. Vdech soupeře nabízí příležitost, které tvá mysl a tělo musí umět využít. Klíčem k úspěchu je schopnost zaútočit přesně ve chvíli, kdy se protivník nadechuje, kdy odkrývá svá slabá místa, mezery v obraně, vykazuje slabinu a dává najevo svůj psychický postoj. Vdech tvoří jednu velkou suki nebo příležitost – další příležitostí je také přílišné nebo nedostatečné napětí. V utkání není totiž možné udržet stále stejnou úroveň soustředění. Pozornost v průběhu boje kolísá, takže občas se my sami dopouštíme chyb a poskytujeme protivníkovi suki – příležitost, které on může využít. Otázka příležitosti vystupuje do popředí v každém střetu, nejen v bojových uměních, ale i v běžných sporech, při obchodních jednáních atd…

Nesmíš odhalovat svá slabá místa ani v bojových uměních, ale ani v každodenním životě. Život je boj! Musíš zůstat soustředěný – toho dosáhneš soustavným tréninkem v sebekontrole a postupně všechny chyby odstraníš. Tradiční japonská výchova je zcela založena na tomto druhu bdělosti – nikdy neodkrývej svá slabá místa, aby ostatní lidé nemohli využít výhody, kterou jim tak poskytuješ. Při turnaji je důležité pouze jediné a tím je odkrytí soupeřových slabých míst. K dosažení tohoto cíle slouží pozornost, odhodlání a koncentrace, a jakmile se objeví příležitost, musíš jí bez přemýšlení využít. Při šermu nebo zápasnickém utkání i ve věcech každodenního života sleduj především oči protivníka. Když se jeho oči pohybují nebo jsou nejasné, prozrazují váhání – pochybnosti, kolísavost, je zde suki – příležitost. V kritických okamžicích života nesmíme odhalovat svá slabá místa, protože pokud to uděláme, činíme chyby, budeme klopýtat a padat a budeme poraženi. Tento druh bdělosti nelze získat stálým tělesným napětím, protože tělo by se brzy unavilo, naopak musí vycházet z pozorné mysli. Odtud plyne značná důležitost ducha – šin. Zatímco tělo vykazuje slabá místa, mysl může napravovat, vést, udávat směr.

Minulý rok jsem v Kjótu sledoval utkání mezi dvěma mistry v kendó, kterým bylo okolo 80 let. Stáli tváří v tvář, s mečem v rukou, hrot meče proti hrotu meče, absolutně nehybně zhruba pět minut. A posléze po uplynutí této doby rozhodčí prohlásil zápas za nerozhodný, hikiwake.

T. D.: Zajisté. Při prováděném pohybu člověk prozrazuje svá slabá místa. Tam, kde se mladí muži vzájemně vyčerpávají v lítých úderech a neorganizovaném náporu, kde vyzrálejší bojovníci zapojují do hry veškeré své zkušenosti ze své techniky, ti dva staří mistři bojovali pomocí ducha svýma očima a skrze ně. Pokud by se jeden z nich pohnul, jeho vědomí by se rovněž dostalo do pohybu, a tak by dal najevo slabost. První náznak slabosti by znamenal naprostou ztrátu, protože ten druhý by odpověděl jediným tnutím meče.

Kočka a myš

Jednou žil jistý samuraj, který měl ve svém domě krysu a nemohl se jí zbavit. Obstaral si velikou, statnou a robustní kočku. Ale krysa byla rychlejší a měla z kočky jen legraci. Tak si samuraj sehnal jinou kočku, vychytralejší a obratnější. Ale krysa byla ostražitá a ukázala se jen tehdy, když kočka spala. Poté jeden zenový mnich z blízkého kláštera půjčil samurajovi svou vlastní kočku, tu nejobyčejnější kočku, jakou si vůbec lze představit. Kočka celý den jen podřimovala a nevěnovala žádnou pozornost čemukoli, co se kolem ní dělo. Samuraj krčil rameny a ušklíbal se, že to není dobrá kočka, ale mnich trval na tom, aby si ji nechal. A tak kočka zůstala u samuraje a spala a spala. Brzy krysa začala být opět troufalá a dotěrná a pobíhala před kočkou, která o ni nejevila naprosto žádný zájem. Pak jednoho dne, jediným máchnutím tlapky chytla a doslova přibila krysu k zemi. Tělesná síla a technická dovednost nejsou ničím bez obezřetné mysli!

 

Vypuzovaní ducha

Manželka muže velmi těžce onemocněla. Na smrtelné posteli mu řekla: "Strašně tě miluji! Nechci tě opustit a nechci, abys mě zradil. Slib, že nikdy nebudeš mít jinou ženu, jakmile zemřu, nebo se sem budu vracet a strašit tě."Několik měsíců po její smrti se manžel vyhýbal jiným ženám, ale pak jednou potkal jednu, do které se zamiloval. V noci, kdy se zasnoubili, se mu zjevil duch jeho bývalé ženy. Obvinila ho z nedodržení slibu a každou noc se vracela a vyčítala mu to. Duch mu připomínal vše, co se stalo mezi ním a jeho přítelkyní, dokonce doslovně opakoval jejich konverzace. To ho tak rozrušilo, že vůbec nemohl spát. Zoufale hledal radu u mistra Zenu, který žil nedaleko vesnice. "To je velmi chytrý duch," řekl mistr, když vyslechl mužův příběh. "To je!" odpověděl muž. "Ona si pamatuje každý detail toho, co řeknu nebo udělám. Ví všechno!" Mistr se usmál. "Měl bys obdivovat takového ducha, ale řeknu ti, co dělat, až ho znovu uvidíš." Tu noc se duch vrátil. Muž odpověděl jen tak, jak mu mistr poradil. "Jsi takový moudrý duch," řekl muž, "víš, že před tebou nemohu nic skrýt. Když odpovíš na mou otázku , rozejdu se se svou přítelkyní a zůstanu po zbytek života sám." "Zeptej se," odpověděl duch. Muž nabral hrst ořechů z velké tašky na podlaze, "Řekni mi přesně, kolik ořechů mám v ruce."V tu chvíli duch zmizel a nikdy se nevrátil.

 

Cesta do svatyně

Jednoho dne se jistý samuraj, velký mistr meče kendó, rozhodl, že se naučí tajemství šermování s mečem. Bylo to v období Tokugawa. O půlnoci přišel ke svatyni v Kamakuře, vystoupil po dlouhém schodišti až ke svatyni a vzdal v ní poctu místnímu bohu Hačimanovi. V Japonsku je Hačiman velkým bódhisattvou, který se stal patronem budó. Samuraj se mu poklonil. Když scházel dolů po schodech, vycítil, že je sledován netvorem, který na něj číhal pod velkým stromem. Intuitivně tasil meč a netvora na místě zabil; prýštila z něj krev a rozlévala se po zemi. Zabil ho dřív, než si uvědomil, co dělá. Bódhisattva Hačiman mu tajemství budó neprozradil, avšak samuraj ho pochopil díky zkušenosti, které se mu dostalo při cestě ze svatyně. Intuice a akce vytrysknou na povrch společně, v jediný okamžik.

 


 

Zdroj: www.doktorka.cz , Zen a bojová umění

    

 

 

 
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA